V polovině roku 1982 zahájilo NASA ve spolupráci s USAF a USN letové zkoušky upraveného stroje F-16 v rámci Fáze 1 programu AFTI (Advanced Fighter Technology Integration). V této fázi se zkoušky zaměřily na stabilitu a ovládání pomocí přidaných řídících ploch připevněných k sacímu kanálu - konfigurace připomínala zkoušky YF-16 v rámci programu CCV. V této podobě letoun zvládal mimo jiné ploché zatáčky a vyosený let.
V prosinci 1982 program pokračoval zkouškami hlasového ovládání - pilot mohl ovládat přepínače, režimy a formáty displejů na palubní desce jednoduše hlasovým povelem. Podmínky testů byly postupně přitvrzovány zvyšováním hluku, vibrací a přetížení, přesto bylo dosaženo úspěšnosti 90%. Později byly zkoušky rozšířeny o testy přilbových zaměřovačů.
V polovině roku 1983 byly zkoušky Fáze 1 ukončeny a letoun se vrátil do výrobního závodu ve Fort Worth v Texasu k provedení údržby a k zástavbě další zkušební apapratury. Po návratu do zkušebního střediska v polovině roku 1984 probíhala Fáze 2 - zkoušky systému AMAS (Automatic Maneuvering Attack System). Tato technika kombinovala laserové a televizní zaměřování cílů a umožňovala pilotovi zaměřit cíl i mimo dráhu letu. Senzory systému byly uloženy ve válcových pouzdrech v náběžné hraně křídla.
V polovině roku 1987 byl letoun opět odeslán k výrobci aby mohla být instalována další elektronika (datalink), věžičky obsahující infračervené senzory a provedeny údržbové práce. Věžičky byly montovány před pilotní kabinou a jejich senzory byly spřaženy s přilbou pilota a sledovaly pohyby jeho očí, tj. kam pilot pohlédl, tam se podívaly i senzory. Nejvýraznější změnou proti předchozí konfiguraci byla demontáž přídavných ploch pod trupem.
V této době také nabýval na obrysech projekt CAS (Close Aerial Support), řešící vedení útoků v přízemních výškách a vysokou rychlostí. V jeho rámci podnikl letoun řadu zkušebních letů, experimentovalo se s digitální mapou uloženou v počítači letounu, ale nakonec bylo zvoleno jednodušší řešení s využitím instalovaného radiovýškoměru - když počítač vyhodnotil překážku nebo příliš nízkou výšku letu, převzal řízení a problém korigoval stoupáním. Později, když byl systém integrován s dříve vyzkoušenym AMAS, byl letoun schopen bombardovat z výšky 500 stop v letu v zatáčce s přetížením 5G, případně letět ve výšce 80 stop rychlostí 500 knotů. Také byl odzkoušen systém PARS (Pilot Activated Recovery System) - když pilot ztratil orientaci, stiskl příslušné tlačítko na řídící páce a počítač letoun převedl do stabilizovaného stoupavého letu.
Letoun AFTI F-16 naposled opustil základnu Dryden v listopadu 1997. Během 15 let vykonal více než 700 zkušebních letů. V dalších letech byl používán jako zkušebna software pro prototyp X-35 Joint Strike Fighter a v lednu 2001 byl předán do Air Force Museum. Někdy v roce 2004 jsem v obchodě zahlédl krabičku firmy Směr s kresbou dvoumístné F-16B ve zbarvení Europe I (Lizard). Nahlédl jsem zběžně dovnitř a viděl rámečky připomínající stavebnici Italeri (se kterou už jsem tehdy měl dvojí zkušenost), tak jsem to moc nezkoumal, obtisky vyhodnotil jako dobré a za velmi levnou cenu koupil. Až doma jsem zjistil, že jsem se měl podívat lépe: díly sice zjevně vycházejí ze stavebnice Italeri, ale jsou jakoby okopírované - neostré, s nevýrazným rytím, se zalitými detaily.Na rámečcích jsem pak našel značku Techmod a hned jsem věděl kolik uhodilo - chtělo by to něco k řezání, této stavebnice mi líto nebude. A po chvilce uvažování mě napadla konverze na AFTI F-16.
Podklady lze snadno získat na webu NASA, kresby byly uveřejněny před dlouhým časem v časopise Plastic Kits Revue v rámci monografie F-16.
Vzhledem ke kvalitě stavebnice jsem se zaměřil na úpravy postihující vnější tvarové odlišnosti od standardní F-16:

dvě symetricky umístěné kachní plochy připevněné pod trupem k sacímu kanálu na úrovni příďového podvozku

zvýšený hřbet trupu od kabiny k SOP, podobný úpravám posledních výrobních sérií F-16C/D Block 50/52

instalace pouzder pro senzory do náběžné hrany křídla

Tyto úpravy jsem provedl s využitím různých destiček, tyčinek a ohromného množství tmelu. Tím se také trochu ztratilo obludné rytí stavebnice. V pilotním prostoru jsem doplnil jen trochu detailů na sedačce a palubní desce, přístrojové panely jsou obtisky Micro Scale, překryt jsem vytáhl z fólie přes původní díl. Tryska je ze stavebnice F-16 Italeri - každá stavebnice tohoto výrobce obsahuje staženou i roztaženou variantu, takže vždy jedna zbyde...
Tyto práce jsem provedl někdy v roce 2005 a až dosud model čekal na poslední drobnost - logo programu AFTI na SOP. Nakonec jsem si logo zhotovil jako obtisk a spolu s obtisky na další rozpracované projekty jsem si jej vytisknul na laserové tiskárně a čirý obtiskový papír Propagteam. Letoun je pokryt nepravidelnými poli dvou odstínů šedé na horních plochách a jednolitou šedou na spodních plochách. Vzhledem k tomu, že jsem model natíral před řadou let, nejsou aplikovány žádné módní "šejdingy", dnes jsem jen dolepil logo a přelakoval čirým lakem.
Z hrozné stavebnice jsem vysochal něco, co bez problému zařadím po bok neméně raritní F-16XL, i k ostatním ef-šestnáctkám.